Kapitola 8. Jako na houpačce

4.12.2015

Ben

Milý můj oblíbený,

    já vážně nevím, co dělám špatně. By lo to krásný, klepala jsem se jako ratlík, když jsem seděla na druhé straně skleněné zdi, podél které jsi obcházel. Naposledy jsi se na mě nepodíval ani jednou. Dnes jsi alespoň bliknul. Bylo to krásný, ale chtěla bych víc. Chtěla bych dlouhý oční kontakt, rozmluvu. Přála bych si aby to dnešní bliknutí něco znamenalo. Tak moc bych si to přála. A přála bych si aby se to vyvíjelo. Aby se to vyvíjelo krásně, zamilovaně, možná trochu rozpačitě? :)

    Když jsi dneska vešel do dveří s kapucí na hlavě, bylo to krásný. Měla jsem takový pocit, že se hlavně nesnažíš se na mě podívat. proč? Možná to chápu. Třeba ti vážně o něco jde, protože kdyby ne, proč by si se na mě nepodíval a nepozdravil mě?

Kapitola 7. Obrat

4.12.2015

Trevor

Jsem totálně na dně.

Těšila jsem se jak si s Benem zopakujeme včerejší očka. Připadala jsem si jako absolutní zoufalec. Cituji: “Pomoc! Pomozte mi! Těžko popsat jak se cítím. Chci se na něj podívat, ale přála bych si aby to opětoval! Je to vážně strašné, dívá se na člověka vedle mě a já na něj blikám. Cítím se jako jemu zcela lhostejná. Vím, že kdyby to bylo jednoduchý, tak by to asi bylo nudný, ale už je to dlouhý. Cítím se tak strašně beznadějně, nevím co dělat” Joo, tak asi tak to proběhlo. Naprostý nezájem. Mám jasno?

A pak přišla ta rána. Bylo skvělý, že se něco stalo, ale můj následný stav to moc nezlepšilo. Cituji: “Cítím se jako zoufalec, tohle jsem přehnala… Načasovaný náhody jsou prostě na hovno.” Myslela jsem si, že to udělám jen jednou, ale udělala jsem to už potřetí. Šla jsem do skříňky, abych Trevora potkala cestou na čtvrtou hodinu. Byla jsem moc rychlá a tak šel chodbou několik desítek metrů za mnou. Pak jsem ale dostala děsivý nápad, dojít se schovat na záchod a před tím, než vstoupí do dveří ho potkat. Klaply dveře a já vyšla ze záchoda, už stihl zajít za roh. Potichu jsem popoběhla a zastihla jeho pohled. Tentokrát jsem vážně měla pocit, že mi očima říká: “To si snad dělá prdel” Cítila jsem se tak mizerně. Vypadalo to, jakoby věděl, nebo já nevím. Ale co se nestalo. Při obědě jsem si omylem sedla ke stolu s přímým výhledem na něj. Viděla jsem ho z boku a tak on mě ne, pokud neotočil hlavu, ale seděla jsem dosti blízko. Byla jsem z toho dne taková nějaká přešlá a říkala si jak na houby to bylo a že se mi ten den snad ještě nějak spraví, když v tom.

Požární poplach.

Hned mi došlo, co to znamená. Trevor má hodinu hned ve vedlejší třídě, takže se naše třídy shromáždí na stejném místě. Stály jsme tam dva metry od sebe, v jednu chvíli dokonce jen půl, zavadili jsme o sebe pohledem, ale nevím co to mělo znamenat, cítila jsem se mizerně a zároveň naprosto neskutečně, jak se může tolik náhod odehrát v jeden den, snaží se mě tu někdo mučit?

Dnes ale ještě den nekončí. Večer jdu plavat. Chodím plavat do bazénu, kde je Ben plavčík. Občas chodí hlídat, když mám trénink. Je to náročné. Chodí okolo s jeho strašně přísným výrazem a já se mezitím snažím neutopit. Naposledy se mi ale povedlo zachytit očko při odchodu z bazénu a tak jsem z bazénu odjížděla spokojená. Přála bych si to zopakovat, ale trochu víc.

Kapitola 6. - část 2

Trevor

    Ten samý den, dva úkoly, dívej se na ně a neuhýbej očima, nezakrývej, že se díváš. To bylo poslání čtvrtka. Dva úkoly dvě neuvěřitelně neodolatelná stvoření! Po první hodině jsem se cítila vážně příšerně, Ben mi nedal jedinou šanci k očnímu rozhovoru. Alespoň jsem mohla trénovat na další hodinu, kde jsem objevila, že si nejsem jistá, jestli to s Trevorem nepřeháním a jestli mě periferně občas nevidí, jak se na něj hodiny a hodiny dívám. Po třetí hodině jsem ho znovu spatřila v chodbě, ale byl velmi daleko. Měla jsem pocit, že o mě zavadil pohledem, ale byl to spíš asi pocit. Po čtvrté hodině jsem překvapila sama sebe. Kráčela jsem chodbou a Ben proti mě. Hleděla jsem přímo na něj, on se podíval a uhnul a podíval se znova, jako bychom v té chodbě byli sami dva. Úkol byl splněn, ale bylo to tak krátké, tak těžkou posouditelné. Uběhlo několik dalších hodin a já se chystala splnit druhou část úkolu. Myslela jsem, že jsem selhala, když v tom v poslední hodině přišel sám se skupinou devíti dalších lidí.

    Snažila jsem o to pro co jsem se rozhodla, ale asi to nebyl nejlepší nápad, Vypadalo to jakoby mě celých dvacet minut neviděl, proč!?! A když odešel a já vyběhla ze třídy smějící se z toho jak mě jeho přítomnost dobyla, otočím svou hlavu vpravo a kdo tam není, Ben. Byla jsem v šoku a tak jsem pokračovala v rychlé chůzi pryč. Bylo to tak rychlé, děsivé, směšné, krásné, tak bych se chtěla cítit každou sekundu svého života, jako když létám <3. A úkol pro zítřejší den? Nevím, uvidí se ráno.

Kapitola 6. Naděje?

3.12.15

Ben

Jsem tak zmatená, nemohu uvěřit, že má mysl je tak vrklavá a lehko zmanipulovatelná. Dnes se mi po velmi dlouhé době podařilo uvěřit, že je to tak, že se o mě přeci jen někdo zajímá. Je možné, že jde o čistou sugesci, ale i tak to stojí za to. Cítila jsem se naprosto skvěla, jakobych létala. Nevím z jakého důvodu, ale dnes mi v hlavě více utkvěl Ben. Několik týdnů zpátky se mi ani nějak extrémně nelíbil, Trevor byl narozdíl on něj Někdo, ale dnes když opětoval můj pohled několika nenápadnými pohledy, znamenalo to pro mě všecko. Když si to teď uvědomuji, je naprosto šílené na jak neskutečný detail se zaměřuji a že dle tohoto detailu docházím k takovým závěrům, ale prostě jsem měla pocit, že jsem to cítila. Mám teď pocit, že se schyluje k něčemu na co už dlouho čekám, Dokonce jsem dnes přemýšlela o naprosto šílené věci, co kdyby mé pohledy a snažení opětovali oba naráz? Co by se stalo? Jak bych se asi zachovala, nemyslím si, že bych se byla schopna rozhodnout. Ale to je naprostá fantazie :D.

Před pár týdny jsem ještě pořád pociťovala potřebu fyzického kontaktu a lásky. Necítím teď nic z toho. Teda, né že bych si nedovedla představit přitulit se k někomu na kom mi záleží, ale cítím, že chci jen sedět a sledovat ty jejich nejkrásnější úsměvy na světě. Jsou tak upřímné. Když se Ben usměje, udělají se mu vrásky po celém obličeji a je to tak neskutečně moc hřející, překrásné.

Je mi 17 let, ale vůbec se na to necítím, ale věk pro mé podvědomí znamená hodně, náhodou se mi podařilo si tento fakt ověřit. Měla jsem k Benovi strašný respekt, vnímala jsem ho jako někoho o spoustu let staršího, i když nemohl být starší o víc než půl roku a já jsem to věděla. Omylem jsem se dozvěděla, že je o půl roku mladší a respekt k němu hned klesl nejméně o polovinu. Je mi líto, že mě to tak moc ovlivnilo, ale na druhou stranu mi to dodalo odvahu!

Ano, chystám se s ním mluvit očima a to hned zítra, chystám se mu všechno vyklopit!

Kapitola 5. Internet poradil

Cítím se dnes podivně, všechen zmatek, jako kdyby se vytratil. Pouze jsem si přečetla několik řádků o tom, jak se vyhýbání pohledem jeví jako nezájem a můj názor na nemožnost udělat něco pro nalezení pomoci se kompletně změnil. Tento nápad se mi moc líbí, ale zní to tak jednoduše, mám pocit, že jsem se dnes ocitla ve zjednodušeném světě. Ale zdá se že opravdu věřím tomu, že by to mohla být pravda a já mohla dosáhnout nějakého pokroku v mém zoufalém stavu. Ostatně to se za několik hodin ukáže. Věřím, že už nikdy nebudu muset znovu prožít tu bezmoc, kterou prožívám denně každou sekundu ve vaší blízkosti.

---

    Zdá se, že lidé mé volání o pomoc vyslyšeli a seslali mi tuto myšlenku. Myšlenku, že existuje způsob jak si pomoci. Díky, děkuji moc všem. Tak moc se ale bojím, že to zní tak jednoduše, že to není možné. Prosím, pomozte mi sebrat sílu a dokázat, že je to možné, pomozte mi věřit, že je na druhé straně v jejich duších něco k čemu se mohu obrátit. Že mé pocity, které vlastně ani nevím jestli nejsou způsobeny jen nudou v životě, nejsou jednostranné.

---

    Můj život se najednou zdá tak prázdný, nezáživný až nudný. Není v něm nic záhadného nebo těžkého, necítím ve svém nitru nic, žádný cit, žádná emoce. Nic mi nechybí a zároveň mi chybí vše.

Kapitola 4. Představení nové postavy

2.12.2015

Ben

Vážený pane,

    život mě mate, nevím, co si mám myslet. Mluvil jste se mnou, ale zapomněl jste mi vysvětlit proč. Vyvolal jste naprosto z vaší strany emotivně nezaujatou konverzaci o plavání. Mělo to něco znamenat, nebo to bylo něco naprosto přirozeného, bez postranních úmyslů. Viníte mě z přebytečného přemýšlení?

    Čím více nad tím přemýšlím, nenapadá mě jediný rozumný důvod proč byste mi pokládal otázku, na kterou jste již předem znal odpověď. Použiji-li tedy čistě logickou dedukci, znamenalo by to, že jste se mnou chtěl mluvit. V zápětí se nám nabízí další otázka, proč jste se mnou chtěl mluvit? Čistě ze zvědavosti? Nebo to znamenalo, že jsem vás zaujala? A zaujala-li jsem vás, co je vaším dalším cílem? Poznat mě lépe? Uvědomuji si, že jsem možná udělala chybu. Zřejmě nebylo moudré uhýbat pohledem pokaždé, když by jsi mě mohl přistihnout, ale to je prostě pud sebezáchovy. Navíc jsi pro mě tenkrát byl pouze idol mé kamarádky. To neznamená lhostejný, ale nebezpečný a vzrušující.

    Ano, tuto chybu se chystám napravit, počínaje zítřkem se chystám navázat oční kontakt nejméně jednou denně. Pokusím se ti sdělit, že čekám.

Kapitola 3. Upřímně?

2.12.2015

Upřímně? 

Nedávno jsem se zmínila o mé pravdě, ale cítím se provinile. Píši o pravdě jako kdybych se jí nikdy nepodvedla a jakobych se jí nesnažila denně obelstít.

Pokud je mou pravdou, že nemohu udělat nic pro získání léku, který jsem přesvědčena, že mě vyléčí, proč se tuto pravdu snažím denodenné obelstít?!?

Proč vše co dělám odůvodňuji a motivuji tím, že když se mi něco* podaří, udělám něco pro to přiblížit se získání léku?

Drží to snad naději na živu? Je naděje pravda? Věřím v naději a tak je naděje pravdou. Ale věřím opravdu v naději? Nevěřím v naději jen proto, že mě drží daleko od pravdy? Je pravda krutá? Je pro mě pravda, že je pravda krutá? Pravda je, že pravda je to čemu věřím! A já věřím, že pravda krutá není! Má pravda mi zatím neublížila. Proč tedy živím něco, co mě drží daleko od pravdy, když mi pravda neublížila.

    Myslím, že bych si měla ověřit fakt, že mi má pravda neublížila. Věřím, že pravda je správná, ale opravdu mi neublížila? Není to lež o pravdě?

*Něco není jen tak ledajakým něčím. Néco je pro mě vším, od pěkného účesu přes pěkný plavecký styl až k tomu ráno vstát z postele. Mezi vše co dělám patří i ranní vstávání a to že se ještě vůbec snažím fungovat v naší společnosti. V naší naprosto zvrhlé společnosti.