2.12.2015
Upřímně?
Nedávno jsem se zmínila o mé pravdě, ale cítím se provinile. Píši o pravdě jako kdybych se jí nikdy nepodvedla a jakobych se jí nesnažila denně obelstít.
Pokud je mou pravdou, že nemohu udělat nic pro získání léku, který jsem přesvědčena, že mě vyléčí, proč se tuto pravdu snažím denodenné obelstít?!?
Proč vše co dělám odůvodňuji a motivuji tím, že když se mi něco* podaří, udělám něco pro to přiblížit se získání léku?
Drží to snad naději na živu? Je naděje pravda? Věřím v naději a tak je naděje pravdou. Ale věřím opravdu v naději? Nevěřím v naději jen proto, že mě drží daleko od pravdy? Je pravda krutá? Je pro mě pravda, že je pravda krutá? Pravda je, že pravda je to čemu věřím! A já věřím, že pravda krutá není! Má pravda mi zatím neublížila. Proč tedy živím něco, co mě drží daleko od pravdy, když mi pravda neublížila.
Myslím, že bych si měla ověřit fakt, že mi má pravda neublížila. Věřím, že pravda je správná, ale opravdu mi neublížila? Není to lež o pravdě?
*Něco není jen tak ledajakým něčím. Néco je pro mě vším, od pěkného účesu přes pěkný plavecký styl až k tomu ráno vstát z postele. Mezi vše co dělám patří i ranní vstávání a to že se ještě vůbec snažím fungovat v naší společnosti. V naší naprosto zvrhlé společnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat