Trevor
Ten samý den, dva úkoly, dívej se na ně a neuhýbej očima, nezakrývej, že se díváš. To bylo poslání čtvrtka. Dva úkoly dvě neuvěřitelně neodolatelná stvoření! Po první hodině jsem se cítila vážně příšerně, Ben mi nedal jedinou šanci k očnímu rozhovoru. Alespoň jsem mohla trénovat na další hodinu, kde jsem objevila, že si nejsem jistá, jestli to s Trevorem nepřeháním a jestli mě periferně občas nevidí, jak se na něj hodiny a hodiny dívám. Po třetí hodině jsem ho znovu spatřila v chodbě, ale byl velmi daleko. Měla jsem pocit, že o mě zavadil pohledem, ale byl to spíš asi pocit. Po čtvrté hodině jsem překvapila sama sebe. Kráčela jsem chodbou a Ben proti mě. Hleděla jsem přímo na něj, on se podíval a uhnul a podíval se znova, jako bychom v té chodbě byli sami dva. Úkol byl splněn, ale bylo to tak krátké, tak těžkou posouditelné. Uběhlo několik dalších hodin a já se chystala splnit druhou část úkolu. Myslela jsem, že jsem selhala, když v tom v poslední hodině přišel sám se skupinou devíti dalších lidí.
Snažila jsem o to pro co jsem se rozhodla, ale asi to nebyl nejlepší nápad, Vypadalo to jakoby mě celých dvacet minut neviděl, proč!?! A když odešel a já vyběhla ze třídy smějící se z toho jak mě jeho přítomnost dobyla, otočím svou hlavu vpravo a kdo tam není, Ben. Byla jsem v šoku a tak jsem pokračovala v rychlé chůzi pryč. Bylo to tak rychlé, děsivé, směšné, krásné, tak bych se chtěla cítit každou sekundu svého života, jako když létám <3. A úkol pro zítřejší den? Nevím, uvidí se ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat